Příběh sezóny 2019

Příběh sezóny 2019

Devítkový rok spojený s kulatým výročím listopadového převratu je pro Památník ticha podnětem pro velkou sezonní výstavu KOMUNIKACE 89. Mediální či samizdatová komunikace v době pádu cenzury a druhé totality 20. století byl pro Československo novou šancí na probuzení autentických „velkých příběhů dvacátého století“. O proměnách reflexe osudů, které řešíme, je náš zatím největší sezonní výstavní a vzdělávací projekt s podtextem „Státní převrat bez internetu“.

Ani jsme netušili, že do našeho široce založeného veřejného dialogu o kultivaci mediálního prostředí vstoupí komentář šéfredaktora MF Dnes s dalším, již opakovaným argumentačně zcestným útokem na vývoj a záměry Památníku ticha.
Naši odpověď a vyjádření dalších institucí uvádíme zde:

Prohlášení k článku „Jak vydělávat na holocaustu II"

(publikováno 23. 08. 2019, Mladá fronta DNES, autor: Jaroslav Plesl)

Panu redaktorovi se nelíbí projekt Památníku ticha na nádraží Bubny a ve svém článku odsuzuje a zpochybňuje postup realizace projektu. Pan redaktor má jistě právo upozornit na podezření z pletich, na nedodržování zákonů, dávat podněty kontrolním institucím a může mít výhrady k politickým názorům té či oné strany.

Pan redaktor tak ovšem nečiní a místo toho píše s užitím slovníku antisemitů a popíračů holocaustu „o obchodu s holocaustem", čímž uráží celou židovskou komunitu a každého, kdo ví, co holocaust znamenal. Zabývat se holocaustem je jako mluvit na virtuálním hřbitově miliónů, kde nejsou hroby ani náhrobní kameny, a kde by bylo vhodné se podle toho chovat. Pan redaktor však prokazuje absolutní absenci etiky a na tomto hřbitově se chová jako hulvát. Vulgárním způsobem vyjadřuje jen svá podezření a osobní nelibost, žaluje, soudí a odsuzuje.

Prohlašuji, že návrh projektu Památník ticha podporuji, že jej vnímám jako důstojné připomenutí tragických událostí 20. století. Jsem velice rád, že paní primátorka Krnáčová, současní představitelé hlavního města Prahy, Městské části Prahy 7 a mnozí další došli k přesvědčení, že podobné muzeum v Praze chybí, že chybí místo, které bude důstojně ukazovat jednu z nejsmutnějších událostí dějin Prahy, kdy branami nádraží Bubny navždy odešly tisíce jejích obyvatel.

Na nádraží Bubny již Památník ticha realizoval desítky pietních, vzpomínkových a vzdělávacích projektů, které byly skvěle hodnoceny přeživšími holocaustu a všemi, kteří si hrůzy minulosti připomínají jako memento pro naši budoucnost. Vysoká návštěvnost a atmosféra akcí je příslibem, že Památník ticha bude důstojným místem paměti a vzdělávání. Vítám vznik Památníku ticha a děkuji vedení hlavního města a městské části, že tento mimořádný projekt podporují.

František Bányai
předseda Židovské obce v Praze

 


 

Prohlášení bylo zveřejněné na webu Židovské obce v Praze 26. 8. 2019.

 

Osobní vyjádření k „CHUCPE" pana šéfredaktora Plesla s názvem „Jak vydělávat na holocaustu II"

Původně se mi na tuto močůvku okurkové sezony ani nechtělo reagovat, ale sešlo se několik impulsů z okruhu podporovatelů Památníku ticha s tím, že tuto snůšku dezinformací nelze nechat bez povšimnutí. Nechám na představitelích Židovské obce v Praze, Federace židovských obcí v ČR, vedení Památníku Terezín či Terezínské iniciativy, aby vyjádřili svůj postoj k emotivnímu výlevu šéfredaktora Plesla, kořeněném pojmem holocaust.

Pro webové stránky ops Památnk šoa Praha si dovolím si reagovat osobně:

Od chvíle, kdy článek vyšel, se ptám, co je motivem takové pozornosti nejčtenějšího deníku. Autora jsem osobně viděl stěží několikrát v životě a nepůsobil na mne jako někdo, kdo by měl patent na to, jak připomínat holocaust, či byl odborníkem na vzdělávání v novodobé historii.

Pan šéfredaktor ve svém textu žánru „názor“ navazuje na čtyři roky starý článek kolegy Varyše, který pod stejně bulvárním názvem napadal jmenovitě různé osobnosti, na vývoji Památníku ticha nezištně zúčastněné. I tenkrát se autor textu opíral o řadu nepravd a útočil na základě zcestné argumentace. Bylo to diflamující, nezbylo než text zažalovat.

Následovala řada soudních peripetií, první rozhodnutí soudu, odvolání. Nakonec Vrchní soud v Praze rozhodnul, že se Mafra musí za článek omluvit, což se také stalo. Informace v „názoru“ pana šéfredaktora Plesla, že tyto „figury“ prohrály u nejvyššího soudu je opět zavádějící, protože k poslednímu verdiktu se obě strany z různých příčin dovolaly k Nejvyššímu soudu a ten po dlouhém rozvažování rozhodl causu vrátit k nižší instanci. Trapný spor trvá dále a jediný výsledek v právní moci je rozhodnutí, že se MF DNES musela omluvit se za informace v komentáři z roku 2015.

Všechny spekulace pana Varyše i pana Plesla jsou celkem jasně zaprotokolovány v soudních spisech. Pro ty, kteří nelehávají v soudních stenogramech, stručně shrnu:

  • Projekt Památník ticha vzniknul z potřeby skupiny lidí především proto, že město Praha za třičtvrti století po válce nedokázalo vytvořit vhodnou platformu pro moderní připomínání příběhů holocaustu a vzdělávaní v jejich odkazu. Iniciativu postupně začaly podporovat klíčové instituce židovské komunity, významná pražská muzea a památníky.
  • Obecně prospěšná společnost vznikla zcela záměrně proto, aby si vhodný objekt pronajala k předem jasnému účelu. K jejímu kreditu na počátku přispívaly tvůrčí biografie autorů a iniciátorů celého záměru.
  • Už opakovaná teze článků Mafry, že se obecně prospěšná společnost zmocnila nádraží bez výběrového řízení, je asi stejně logická, jako kdybychom tvrdili, že se má výběrové řízení dělat na každý pronájem bytu na Jižním Městě. České dráhy měly v majetku chátrající nádraží, jehož provoz byl dávno zastaven. Někdo (rozuměj my) přišel s nabídkou, že si nádraží pronajme, zhodnotí a využije k obecně prospěšnému cíli, jenž vychází z faktu, že jde o budovu spojenou s tragickými osudy tisíců Pražanů.
  • Bylo to v době, kdy neexistovala žádná perspektiva, že by stát, případně město objekt proměnil na důstojnou připomínku pražských deportací.
  • Vznikla regulérní nájemní smlouva. Je tedy jen opakovanou chimérou MF DNES, že by se o využití nádraží mělo soutěžit. Proč? Vždyť jeho tehdejší majitel - České dráhy žádný původní kulturní záměr s nádražím neměly! Byla to naše iniciativa.

Představa pana Plesla o pohybu veřejných financí odpovídá nejspíš realitě, že jeho deník je financován z korporátních zdrojů. Nejspíše vůbec neví, jak se státní podpory administrují. Opominu-li poněkud zcestný náznak toho, že bychom jako nezisková organizace snad měli přestavbu nádraží platit z vlastní kapsy, pak je logické, že po obsáhlém vývoji projektu, podpořeném soukromými dary, hledáme finance ze státních či obecních zdrojů.
... Téma místa paměti tomu odpovídá a fakt, že zde suplujeme stát, také.

Máme dnes řádné smlouvy o majetkových vztazích a finanční plán pro přestavbu nádražního objektu spojeného s genocidou téměř padesáti tisíc obyvatel Prahy židovského původu. Dalo nám to hodně práce a nikomu z nás za to nikdo nedával žádný plat (viz Výroční finanční bilance). Vyjednali jsme podporu Magistrátu hlavního města Prahy a resortu kultury. Oba investiční záměry jsou administrovány dle všech zákonných norem a vyhlášek. Ty ovšem, navzdory zamlžené informaci autora článku o „dobrém kšeftu“, vůbec nedostaneme do ruky. V jednom případě administruje investici magistrát sám, ve druhém případě se řídí vyhláškami resortu kultury, kde každá faktura prochází pečlivou kontrolou složité struktury.

V minulosti jsem si vážil toho, že šéfredaktor MF DNES své postavení opírá o kvalitní vzdělání a zahraniční praxi. Ne u všech jeho kolegů tomu tak je. Netušil jsem však, že se vyzná i v architektuře. Ani já, jako vedoucí autorského týmu, který sám má za sebou řadu muzeálních projektů, se v ní dobře nevyznám. Proto jsme celou věc svěřili těm nejlepším architektům. Ti sestavili odbornou porotu veřejné soutěže. Všichni jsou členy komory architektů. Vše je popsáno na našich stránkách.

V závěru textu v rubrice Názor se objeví hanlivé slovo jazyka jidiš „chucpe“. Je opravdu chucpe, když mne někdo bez podložených důkazů obviní, že jsem se rozhodl obohatit na holocaustu. Pokud už sedmým rokem intenzivně usiluji o vybudování pražského památníku šoa na místě židovských deportací, celé to administruji v dnešním technokratickém bludišti bez nároku na plat, pak nejspíš proto, že v mé rodinné biografii šestatřicet nejbližších příbuzných nemá vlastní hroby, protože byli zavražděni v lágrech konečného řešení. 

A na těch se tedy podle „názoru“ Jaroslava Plesla obohacuji!

Pane šéfredaktore, Vy jste chucpe !

Pavel Štingl, 24. 8. 2019

 


 

Článek J. Plesla z 23. 8. 2019 z MF Dnes s názvem „Jak vydělávat na holokaustu II“ ke stažení: pdfJak vydělat na holokaustu II.pdf